čtvrtek, 5. března 2009
Game over, bitches!
Jelikož se na tyto stránky koukalo čím dál tím více lidí, kteří by je raději vidět neměli, rozhodl jsem se nechat tento blog umřít. Připraven je nový, trochu jiný, ale takový už je život. Pokud jsem vás dostatečně neodradil, tak si o adresu napište.
pátek, 12. prosince 2008
Pravda o Slovinsku
Pobyt v téhle perle bývalé Jugoslávie se vesele přehoupnul do své druhé půlky a tak by bylo fajn si shrnout pár postřehů z téhle prapodivné země. Kupříkladu předevčírem jsem se dozvěděl, že dříve, než vláda začala používat k přilákání turistů slogan "I feel sLOVEnia", bylo slovinským mottem "The sunny side of the Alps". Když mi tohle soused Davor dopověděl, smutně jsem pokýval hlavou, podíval se z okna na spící Ljubljanu, ve které už šestým dnem nepřetržitě prší a dolil si do čaje víc rumu než obvykle.
Slovinci jsou tak trošku národ sami pro sebe. Hlavní město Ljubljana statisticky připomíná Brno, ale po pár týdnech člověk zjistí, že je to tak trochu ospalá díra, ve které se ale domorodci cítí dobře. Mají svoji hudbu (Vlado Kreslin), svoje pití (Cocta a duo Unionu s Laškem), svůj způsob trávení volného času, který dělí rovnoměrně mezi zpívání ve sboru a nezřízené pití tvrdého alkoholu.
Slovinsko má také poměrně zajímavou produkci vína. že jste o něm nikdy neslyšeli? To bude možná tím, že celých 95% produkce se spotřebuje tady. Po první lahvi "VinaKoper" jsem pochopil proč. Mládež se ovšem snaží držet posledních trendů, zejména v oblasti kosmetiky a hygieny. Bohužel tak trochu "balkánskou" cestou (viz foto "dežodorantu" mého spolubydlícího). Výhodou této pozoruhodné lahvičky ovšem zůstává fakt, že po její každodenní aplikaci mým oblíbeným Bosencem utekly z naší koupelny všechny berušky, které jsou tam prý zvyklé zimovat.
Pomalu tady začíná hnít i naše squadra. Návštěvy bazénu v Atlantis začaly upadat po nalezení "brown sausage" v jednom z bazénů, na pondělní dýchánky do Parlamentu a KMŠ už chodí jen ti nejotrlejší a tak většinu času trávíme hraním pokeru. Že to není vždycky nejšťastnější řešení, protože se občas urvou stavidla upřímnosti, dokládá situace z minulého pondělka, kdy nám David, rozpovídaje se o svém tradičním vánočním opíjení s babičkou, prozradil, že "old women tell you everything after few shots". Tak nevím.
Slovinci jsou tak trošku národ sami pro sebe. Hlavní město Ljubljana statisticky připomíná Brno, ale po pár týdnech člověk zjistí, že je to tak trochu ospalá díra, ve které se ale domorodci cítí dobře. Mají svoji hudbu (Vlado Kreslin), svoje pití (Cocta a duo Unionu s Laškem), svůj způsob trávení volného času, který dělí rovnoměrně mezi zpívání ve sboru a nezřízené pití tvrdého alkoholu.
Slovinsko má také poměrně zajímavou produkci vína. že jste o něm nikdy neslyšeli? To bude možná tím, že celých 95% produkce se spotřebuje tady. Po první lahvi "VinaKoper" jsem pochopil proč. Mládež se ovšem snaží držet posledních trendů, zejména v oblasti kosmetiky a hygieny. Bohužel tak trochu "balkánskou" cestou (viz foto "dežodorantu" mého spolubydlícího). Výhodou této pozoruhodné lahvičky ovšem zůstává fakt, že po její každodenní aplikaci mým oblíbeným Bosencem utekly z naší koupelny všechny berušky, které jsou tam prý zvyklé zimovat.
Pomalu tady začíná hnít i naše squadra. Návštěvy bazénu v Atlantis začaly upadat po nalezení "brown sausage" v jednom z bazénů, na pondělní dýchánky do Parlamentu a KMŠ už chodí jen ti nejotrlejší a tak většinu času trávíme hraním pokeru. Že to není vždycky nejšťastnější řešení, protože se občas urvou stavidla upřímnosti, dokládá situace z minulého pondělka, kdy nám David, rozpovídaje se o svém tradičním vánočním opíjení s babičkou, prozradil, že "old women tell you everything after few shots". Tak nevím.
úterý, 28. října 2008
Tristo kosmatih medvedov crew
Skoro dva měsíce. Tak dlouhá doba uplynula od prvního opravdového kontaktu s místním mikrosvětem, i když mám čím dál tím častěji pocit, jako by to byly už dva roky. Pokud chcete intelekt snížit na polovinu, zdevastovat si i ty poslední zdravé kousky plicních sklípků a poznat spoustu Němců, jeďte na Erasmus do Ljubjany.
"Mám takovou teorii, že Slovinsko bylo původně osídleno inteligentními medvědy," říká mí s úsměvem Tobi a přidává vyčerpávající sérii podpůrných argumentů. Zavzpomínám na poslední fight s kolejníma sekuriťákama, kteří na nás nás nakonec zavolali i fízly a musím dát svému německému kolegovi zapravdu. Ten chlupatej vyholenej pračurák v bomberu Živko nemůže mít lidský rodokmen. A zkuste si jich představit tři sta najednou...
Dalším vtipným pravidlem, kterým se nám místní vláda snaží zpříjemnit pobyt, je celoplošný zákaz prodeje alkoholu po deváté hodině. A když vám váš oblíbený Mercator zavře stánek s chlastem dvě minuty před policejní hodinou a máte před sebou vidinu střízlivého večera, kdy se můžete maximálně ukouřit k smrti, není palčivý pocit nenávisti k hostitelské zemi zrovna neopodstatněný. Inu, jak říká Žiga - vláda dbá na vaše zdraví. Všichni se vrací z Erasmu zničení a utahaní, jen já přijedu v lepší kondici než kdykoliv předtím.
"Mám takovou teorii, že Slovinsko bylo původně osídleno inteligentními medvědy," říká mí s úsměvem Tobi a přidává vyčerpávající sérii podpůrných argumentů. Zavzpomínám na poslední fight s kolejníma sekuriťákama, kteří na nás nás nakonec zavolali i fízly a musím dát svému německému kolegovi zapravdu. Ten chlupatej vyholenej pračurák v bomberu Živko nemůže mít lidský rodokmen. A zkuste si jich představit tři sta najednou...
Dalším vtipným pravidlem, kterým se nám místní vláda snaží zpříjemnit pobyt, je celoplošný zákaz prodeje alkoholu po deváté hodině. A když vám váš oblíbený Mercator zavře stánek s chlastem dvě minuty před policejní hodinou a máte před sebou vidinu střízlivého večera, kdy se můžete maximálně ukouřit k smrti, není palčivý pocit nenávisti k hostitelské zemi zrovna neopodstatněný. Inu, jak říká Žiga - vláda dbá na vaše zdraví. Všichni se vrací z Erasmu zničení a utahaní, jen já přijedu v lepší kondici než kdykoliv předtím.
úterý, 7. října 2008
Ze života Erasmáka
"Čtyři odpoledne, nejvyšší čas vstávat," říkám si tápajíce po pokoji a zoufale hledající cokoliv, co by se dalo kouřit. Davorův otcovský pohled mluví za vše, jen smutně zakroutí hlavou, prohodí směrem k mému zuboženému tělu něco jako "hmm, Erasmus" a nabídne mi kafe. Počítám, že v pátek to budou čtyři týdny, co jsem na podlahu ve svém novém domově položil tři kartony českých piv, což mi zajistilo privilegované postavení v kolejní hierarchii a spoustu nových kamarádů.
Kdyby mi někdo před odjezdem řekl, že se mezi mé nejbližší zařadí dvě Němci a Kanaďan a že se mi to bude líbit, asi bych mu nevěřil, jenže tady, tady už nevěřím vůbec ničemu. Halucinace těsně po prubuzení, neuvěřitelně živé výjevy událostí, které se nikdy nestaly a záhadný obchůdek Tommyho Hilfigera v BIT Centru, který od jisté doby nemůžu najít, jsou jen zlomky radostí erasmáckého života.
K dokreslení atmosféry celého pobytu a lepšímu pochopení mého zdravotního i duševního stavu přikládám pár mailů z hromadného newsletteru, aneb Erasmáci jsou opravdu pestrá skupina lidí :-).
Hi everybody, last nigth I found an orthopaedic leg in Kmš so I think the person who lost it will need it. I have this leg in my bedroom so... If somebody knows the person that lost it, just send me an email :
---------------------------------------------------
Obviously someone was 'legless' last night.....
---------------------------------------------------
Hello everyone,because a big party like in Parlament pub is not my hobby, I decided to organize a meeting in Rozna dolina in Dom IV in the kitchen at the first floore. Who live in Rozna dolina have no problem . The meeting could be on Saturday 4th October from 8 oclock p.m.We can play some introducing games , talk about something and we can present our country, from which we are .Everyone can take some cake or something for drink, we can make tea, coffee...If you are interested in, I will be happy, when we meet together.Please, give me some information, who want to come.See you. Aja
Sdružení na podporu mezinárodního přátelství "Slunce", o. s.třída Legionářů 15586 01 JIHLAVA
---------------------------------------------------
WE ARE THE PARTY
hey guys,you know what? "kitchen party" sucks!come to the the cool "before party"no tea, no fuckin cookies or boring bullshit only sex, drugs, rock 'n' roll
h: 21:00; bus stop: koseze
Aja you r also welcome
send an email before comingyou can buy alcohol n other stuff in mercator in koseze till 9
Peter & Alan
cya
neděle, 21. září 2008
Balkan je zakon!
Všechno se děje nějak moc rychle. Už je to víc než týden, co Tomi s Myšákem vypadli s trojkou v oku z auta uprostřed Ljubljany, kde se napočtvrté trefili do Metelkovy ulice, aby zde strávili tři překrásné hodiny spánku v hostelu Celica. Ráno se vydáváme do Rožné doliny, mého budoucího domova, jelikož mi bydlení v Bežigradu nepovolili. Po dvouhodinovém čekání na "hišnika" konečně dostávám klíče od pokoje, vysypu tam obsah auta, zjišťuju, že můj spolubydlící je bosenský malíř a uháníme směrem Hrvatska (Tomiho zkratkou, protože dálnice je pro nudaře).
Ono jet k moři uprostřed září je docela punkovka, možná nás ty davy turistů ve vaťácích korzujících po pobřeží měly varovat. Žádní chorvatští kuřáci nabízející přes den ubytování a večer sebe nebyli k dispozici, tak jsme po dlouhém hledání zaparkovali "u babi" na následující čtyři dny. Že budou patřit mezi ty nezapomenutelné se ukázalo hned ráno, kdy plíživě přišel deštík "vlašimáček" a zůstal s námi dva dny. Zima byla taková, že nepřicházelo v úvahu ani posezení na terase, takže jsme si dlouhou chvíli krátili hrou v poker a popíjením neznačkových chorvatských vín a značkového českého rumu, což v důsledku vedlo k trvalé indispozici a ztrátě party-feelingu u třetiny našeho týmu.
Člověk by si řekl, že už jsme na některé věci staří a že když se rozhodneme ve dvě ráno najít otevřenou putyku v Poreči, tak si cestu nezkrátíme přes uzavřený tobogán a nerozjebeme se jako malé děti. Ale chyba lávky (v tomto případě spíš chyba mříže). Tomi je srdcař a do všeho jde po hlavě. Ještě v noci jedeme do místní nemocnice na šití, kde jediný anglofonní člověk v celém města (sympatická doktorka) pronese legendární větu: "Have you been drunk or something?".
Zkrátka, tahle dovolená ztratila správný směr někde u Buzetu a už se jej nepodařilo nalézt, nepomohla ani návštěva Puly v kraťasech, triku a sandálích při zhruba desetistupňovám vedru. Zbývající dvě třetiny našeho týmu odjížděly z Ljubljany docela sklesle a vypadalo to, že si po dovolence budou muset vybrat ještě nemocenskou.
Co se mě týče, byl jsem adoptován místní slovinsko-uměleckou komunitou. Spolubydlícího malíře Davora už jsem trochu představil, následuje jej zpěvák Rok (sólo Andrea Bocceliho ve dvě ráno na mém pokoji bylo více než působivé), fotografka Sabine a historik Gary. Že se tady nudit nebudu mi bylo jasné hned od začátku, ale že si na sebe upletu takový bič jako dneska bych vážně nečekal.
Všichni odjeli někam za město a dostal jsem chuť se trochu projet. Najíždím na dálnici směr Maribor a cestou si tipuju pěkná místa. Zastavuju na benzínce, beru plnou, 43 euro (benzín je tady docela levný). Jelikož mám na jedné kartě přečerpaný limit pro tenhle týden, podávám obsluze svojí druhou, embosovanou kartu. PIN? "Nevím, nikdy jsem ho nepotřeboval, tohle je emboska," snažím se vysvětlit. "Támhle máte bankomat," ukažuje slečna snaživě. Je mi jasný, že z něj nic nedostnu, což se mi v zápětí potvrdilo - vypadlo mi deset euro. Dohromady s obsahem peněženky dávám celých 38,63. KURVA. Nezbývá, než nechat na pumpě občanku a deposit, dojet do Ljubjany na koleje, vyzvednout si cash, dojet zpátky kamsi na půl cesty do Celje, zaplatit obsluze, které se viditelně ulevilo, že nepřišla o svých pět éček a ztratit se někde u Zoo ve městě při hledání Intersparu. Věru povedený výlet.
Ono jet k moři uprostřed září je docela punkovka, možná nás ty davy turistů ve vaťácích korzujících po pobřeží měly varovat. Žádní chorvatští kuřáci nabízející přes den ubytování a večer sebe nebyli k dispozici, tak jsme po dlouhém hledání zaparkovali "u babi" na následující čtyři dny. Že budou patřit mezi ty nezapomenutelné se ukázalo hned ráno, kdy plíživě přišel deštík "vlašimáček" a zůstal s námi dva dny. Zima byla taková, že nepřicházelo v úvahu ani posezení na terase, takže jsme si dlouhou chvíli krátili hrou v poker a popíjením neznačkových chorvatských vín a značkového českého rumu, což v důsledku vedlo k trvalé indispozici a ztrátě party-feelingu u třetiny našeho týmu.
Člověk by si řekl, že už jsme na některé věci staří a že když se rozhodneme ve dvě ráno najít otevřenou putyku v Poreči, tak si cestu nezkrátíme přes uzavřený tobogán a nerozjebeme se jako malé děti. Ale chyba lávky (v tomto případě spíš chyba mříže). Tomi je srdcař a do všeho jde po hlavě. Ještě v noci jedeme do místní nemocnice na šití, kde jediný anglofonní člověk v celém města (sympatická doktorka) pronese legendární větu: "Have you been drunk or something?".
Zkrátka, tahle dovolená ztratila správný směr někde u Buzetu a už se jej nepodařilo nalézt, nepomohla ani návštěva Puly v kraťasech, triku a sandálích při zhruba desetistupňovám vedru. Zbývající dvě třetiny našeho týmu odjížděly z Ljubljany docela sklesle a vypadalo to, že si po dovolence budou muset vybrat ještě nemocenskou.
Co se mě týče, byl jsem adoptován místní slovinsko-uměleckou komunitou. Spolubydlícího malíře Davora už jsem trochu představil, následuje jej zpěvák Rok (sólo Andrea Bocceliho ve dvě ráno na mém pokoji bylo více než působivé), fotografka Sabine a historik Gary. Že se tady nudit nebudu mi bylo jasné hned od začátku, ale že si na sebe upletu takový bič jako dneska bych vážně nečekal.
Všichni odjeli někam za město a dostal jsem chuť se trochu projet. Najíždím na dálnici směr Maribor a cestou si tipuju pěkná místa. Zastavuju na benzínce, beru plnou, 43 euro (benzín je tady docela levný). Jelikož mám na jedné kartě přečerpaný limit pro tenhle týden, podávám obsluze svojí druhou, embosovanou kartu. PIN? "Nevím, nikdy jsem ho nepotřeboval, tohle je emboska," snažím se vysvětlit. "Támhle máte bankomat," ukažuje slečna snaživě. Je mi jasný, že z něj nic nedostnu, což se mi v zápětí potvrdilo - vypadlo mi deset euro. Dohromady s obsahem peněženky dávám celých 38,63. KURVA. Nezbývá, než nechat na pumpě občanku a deposit, dojet do Ljubjany na koleje, vyzvednout si cash, dojet zpátky kamsi na půl cesty do Celje, zaplatit obsluze, které se viditelně ulevilo, že nepřišla o svých pět éček a ztratit se někde u Zoo ve městě při hledání Intersparu. Věru povedený výlet.
.JPG)
Nejdřív je trénink a potom... ;)
.JPG)
Hodina za osm euro...
neděle, 10. srpna 2008
Punk´s not dead vy volové!
Harrachov, malebné severočeské městečko o pár stech obyvatelích, se o víkendu proměnilo takřka k nepoznání a u toho jsme samozřejmě nemohli chybět - já, on a on. Známka punku začíná hned ráno u Jindrova hippie-vanu, kde se dočkal tunningu mistrův účes. Za pomoci zeleného spreje, novin a dvou igelitek jsme budoucího diplomata změnili v průměrného obyvatele ToiToiky okolo šesté ráno.
"Užijem si trochu přírody," zvolá Jindra a žene nás liščí stezkou k místním vodopádům. Vojtíšek záludnou trasu zvládne takřka bez chyby a tak jej na konci čekají dva bludišťáci, masivní joint a podepsaná fotka Horsta Fuchse. Blíží se začátek punkového odpoledne a tak stoupáme k výšinám pod můstky. U stánku Pall Mallek dávají za dvě krabky čelovku. Okamžitě si jednu vyzvednem, ale po chvíli zevlování u stánku zjišťujem, že je tady taky kadeřnický salon. Účes stojí dvě krabky, čelovka letí zpátky na pult a my dva s úsměvem puberťáka po první masturbaci usedáme do křesel, kde nás slečna vytunní k nepoznání.
Zbytek dne a noci proběhne v mlžném oparu. Pamatuju si prapodivný kolotoč, který člověka dostával do neskutečných poloh a hlavně jeho obsluhu, která si špatně vyložila větu "už se na to prosímtě kurva vyser", a přidala na otáčkách. Taky nákup odznáčků se povedl - klopu mého harringtona odteď zdobí nápis "I love Satan", na Vojtově levé bradavce zase najdeme "I love oral sex". Závěrečná bitka s výfukama na parkovišti jen dokresluje atmosféru celého víkendu. Ostatně, jak správně poznamenal Vojta po desetiminutové chůzi v absolutní tmě harrachovského areálu: "Je sice super, že máme barevný hlavy, ale ta čelovka by se hodila..." Díky za skvělou akci, pokračování na Valníku!
"Užijem si trochu přírody," zvolá Jindra a žene nás liščí stezkou k místním vodopádům. Vojtíšek záludnou trasu zvládne takřka bez chyby a tak jej na konci čekají dva bludišťáci, masivní joint a podepsaná fotka Horsta Fuchse. Blíží se začátek punkového odpoledne a tak stoupáme k výšinám pod můstky. U stánku Pall Mallek dávají za dvě krabky čelovku. Okamžitě si jednu vyzvednem, ale po chvíli zevlování u stánku zjišťujem, že je tady taky kadeřnický salon. Účes stojí dvě krabky, čelovka letí zpátky na pult a my dva s úsměvem puberťáka po první masturbaci usedáme do křesel, kde nás slečna vytunní k nepoznání.
Zbytek dne a noci proběhne v mlžném oparu. Pamatuju si prapodivný kolotoč, který člověka dostával do neskutečných poloh a hlavně jeho obsluhu, která si špatně vyložila větu "už se na to prosímtě kurva vyser", a přidala na otáčkách. Taky nákup odznáčků se povedl - klopu mého harringtona odteď zdobí nápis "I love Satan", na Vojtově levé bradavce zase najdeme "I love oral sex". Závěrečná bitka s výfukama na parkovišti jen dokresluje atmosféru celého víkendu. Ostatně, jak správně poznamenal Vojta po desetiminutové chůzi v absolutní tmě harrachovského areálu: "Je sice super, že máme barevný hlavy, ale ta čelovka by se hodila..." Díky za skvělou akci, pokračování na Valníku!
pondělí, 28. července 2008
Luhačovice-Poznań-Vilnius-Praha a zpět
Jsem začal trochu cestovat, no. Oslava narozenin na chatě nedaleko lázní Luhačovic proběhla více než dobře. Alespoň já jsem se zrekreoval tak na týdenní dovolenou. A Franta Klika - sympatický majitel dvou aut, dvou žen a (nejméně) dvou chat, ten byl spokojený taky. Sekyrku nám sice v příbytku s DVD přehrávačem nenechal (protože od dvou beček se spory řeší jinak), ale zato krásnou chatičku (8-10 lidí) a popelník přesně dle mého gusta ano.
Po tak náročném víkendu je třeba odpočinek a znáte někdo lepší způsob relaxace, než patnáct hodin za volantem na polských "drogách"? Já tedy ne. Znám pár lidí ze svého okolí, kteří by si, dle mého, zasloužili odebrat mimo řidičského průkazu i ten občanský, ovšem to co se děje u našich "severních" sousedů je opravdu k popukání. Polsko je tak trochu rájem Zelených - nejsou tady dálnice, takže se všichni mírumilovně a ekologicky řítí minimálně stodvacítkou po okreskách (kromě kamionů, kteří tuto cestovní rychlost udržují i při jízdě do kopce). Člověk tady zísá čas k přemýšlení. Třeba jak vyřešit tíživou situaci po koupi dvacet let starého auta s minimálně třílitrovým motorem při absenci kousku asfaltu s jednosměrným provozem. Nebo zdali je schopno druhé nejpopulárnější auto - Fiat Cinquecento, v táhlé pravotočivé zatáčce předjet dva kamiony přes dvě plné čáry, či ne. Poslední otázkou, která mne napadla, bylo proč na mě ten &#@#&@{@ v kamionu metr za mnou s nápisem Jacek a neonovou Pannou Marií za sklem, neustále bliká a snaží se vytlačit z cesty. Asi mu těch stodeset bylo málo.
Litva je země nádherná, hezké cesty, krásná příroda, víceméně milí lidé, levný benzín a cigára, hodně divná minerální voda a ryze punkové koleje. Když jsem na místní recepční vybalil větu "Do you speak english" s křečovitě sevřeným ISICem v ruce, nečekal jsem jen okamžité zavrtění hlavou a trapné několikaminutové ticho proříznuté občasným rozpačitým úsměvem. Naštěstí si slečna za pultíkem rozpomněla na své znalosti ze záladky a tak jsme po pár větách typu "Как завут кота?" došli k úspěšné třídenní rezervaci.
Poslední zastávkou na předlouhé pouti se stala naše stověžatá matička všech měst. Celý výlet se tak nesl ve znamení neustálého obžerství, hektolitrů piva (a jiných tradičních alkoholů, díky Vojtí) a stovek cigaret. Došlo i návštěvu "little giraffe" v Troji, týdenního miminka, které už bylo větší než my všichni a Martina přerostlo dvojnásobně. Povedlo se mi navštívit všechna má budoucí zaměstnání a přežít punkový squat u Martinovy babičky. Ten koneckonců vystihuje památná Sandřina věta: "Your shower sucks!".
Po tak náročném víkendu je třeba odpočinek a znáte někdo lepší způsob relaxace, než patnáct hodin za volantem na polských "drogách"? Já tedy ne. Znám pár lidí ze svého okolí, kteří by si, dle mého, zasloužili odebrat mimo řidičského průkazu i ten občanský, ovšem to co se děje u našich "severních" sousedů je opravdu k popukání. Polsko je tak trochu rájem Zelených - nejsou tady dálnice, takže se všichni mírumilovně a ekologicky řítí minimálně stodvacítkou po okreskách (kromě kamionů, kteří tuto cestovní rychlost udržují i při jízdě do kopce). Člověk tady zísá čas k přemýšlení. Třeba jak vyřešit tíživou situaci po koupi dvacet let starého auta s minimálně třílitrovým motorem při absenci kousku asfaltu s jednosměrným provozem. Nebo zdali je schopno druhé nejpopulárnější auto - Fiat Cinquecento, v táhlé pravotočivé zatáčce předjet dva kamiony přes dvě plné čáry, či ne. Poslední otázkou, která mne napadla, bylo proč na mě ten &#@#&@{@ v kamionu metr za mnou s nápisem Jacek a neonovou Pannou Marií za sklem, neustále bliká a snaží se vytlačit z cesty. Asi mu těch stodeset bylo málo.
Litva je země nádherná, hezké cesty, krásná příroda, víceméně milí lidé, levný benzín a cigára, hodně divná minerální voda a ryze punkové koleje. Když jsem na místní recepční vybalil větu "Do you speak english" s křečovitě sevřeným ISICem v ruce, nečekal jsem jen okamžité zavrtění hlavou a trapné několikaminutové ticho proříznuté občasným rozpačitým úsměvem. Naštěstí si slečna za pultíkem rozpomněla na své znalosti ze záladky a tak jsme po pár větách typu "Как завут кота?" došli k úspěšné třídenní rezervaci.
Poslední zastávkou na předlouhé pouti se stala naše stověžatá matička všech měst. Celý výlet se tak nesl ve znamení neustálého obžerství, hektolitrů piva (a jiných tradičních alkoholů, díky Vojtí) a stovek cigaret. Došlo i návštěvu "little giraffe" v Troji, týdenního miminka, které už bylo větší než my všichni a Martina přerostlo dvojnásobně. Povedlo se mi navštívit všechna má budoucí zaměstnání a přežít punkový squat u Martinovy babičky. Ten koneckonců vystihuje památná Sandřina věta: "Your shower sucks!".
Pozn. Na fotografiích číslo 1, 2 a tři se NENACHÁZÍ hacienda Martinovy babičky, nýbrž staré a špinavé koleje ve Vilniusu. Pro případ, že by to snad někdo spletl. :-)
středa, 11. června 2008
Nějak se nám to rozpadá
Dva měsíce bez nového postu. Není co, není o čem. Že se s mým okolím něco vážného děje jsem si uvědomil minulý týden, když jsem se po přestěhování na nový privát ocitnul s lahví Metaxy a krabkou cigaret u okna sám v prázdném bytě bez elektřiny. Jakoby se všichni snažili dohnat roky strávené společným hnitím v hospodě. "Ty vole, v neděli asi ne, v pondělí nastupuju do práce," poslouchám vyděšeně hlas ze svého mobilu. I ty Tome?!
Vlastně to začalo docela pozvolna. Pravidelné středy v Remixu se stávaly čím dál tím víc nepravidelnými, zdravé jádro se začalo pomalu stahovat do útrob svých privátů. Za zlom v celém smutném příběhu by se dal považovat moment, kdy si Jindra koupil sako... a tím definitivně skončila éra jeho bezstarostného mládí, volného spodního prádla a ranních masáží genitálií. Nikdy více pohádky o tureckém hospodářství, nikdy více hledání Poláka s olbřímí pohlavní výbavou. Veterán brněnských večírků se definitivně oddal myšlence stát se diplomatem. „Ano, to je to co chci. To je to, za čím jdu během svých vysokoškolských studií,“ lká se slzou v oku ve svém motivačním dopise.
Závěr patří srdečné gratulaci všem mým oblíbeným letošním bakalářům, magistrům i inženýrům. Zároveň bych nerad vynechal kamaráda Martina, tudíž mu gratuluji také (k úspěšnému návratu z asijského ráje). No a pro všechny zasvěcené - Luhačovice 2008 slibují zajímavou sestavu.
Pozn.: Ač se to zdá být neuvěřitelné, Tom opravdu nezačal pracovat v Bruntálu.
Vlastně to začalo docela pozvolna. Pravidelné středy v Remixu se stávaly čím dál tím víc nepravidelnými, zdravé jádro se začalo pomalu stahovat do útrob svých privátů. Za zlom v celém smutném příběhu by se dal považovat moment, kdy si Jindra koupil sako... a tím definitivně skončila éra jeho bezstarostného mládí, volného spodního prádla a ranních masáží genitálií. Nikdy více pohádky o tureckém hospodářství, nikdy více hledání Poláka s olbřímí pohlavní výbavou. Veterán brněnských večírků se definitivně oddal myšlence stát se diplomatem. „Ano, to je to co chci. To je to, za čím jdu během svých vysokoškolských studií,“ lká se slzou v oku ve svém motivačním dopise.
Závěr patří srdečné gratulaci všem mým oblíbeným letošním bakalářům, magistrům i inženýrům. Zároveň bych nerad vynechal kamaráda Martina, tudíž mu gratuluji také (k úspěšnému návratu z asijského ráje). No a pro všechny zasvěcené - Luhačovice 2008 slibují zajímavou sestavu.
Pozn.: Ač se to zdá být neuvěřitelné, Tom opravdu nezačal pracovat v Bruntálu.
pátek, 18. dubna 2008
U starýho Hana
Pobyt v ráji se pomalu chýlí ke konci, a tak by bylo dobré se podělit o zážitky dní minulých. Dost bylo Seoulu, řekli jsme si, vyrazíme na venkov. Volba padla na Sokchu, provinční městečko na východním pobřeží s nedalekým národním parkem Seoraksan. Místní byli velmi příjemní, zvláště ve vegetariánské restauraci, kam nás vzal Vojta zkušeně na oběd. Místní lady nám ukázala na dva řádky rozsypanýho čaje s tím, že už je k dispozici jen jídlo za pět a za sedm tisíc. Vybrali jsme to za sedm a po zbytek "oběda" přemýšleli, jak asi vypadá to za pět. Cuketová polívka s houbama a nudlema nás příliš nepřesvědčila. Nezbývalo než najít ubytování.
Už jsme si zvykli na to, že taxíkem jezdíme dvakrát levněji sami než s našimi průvodci, ale sehnat pokoj za patnáct tisíc přímo u nádraží, který normálně stojí kolem pětadvaceti, bylo moc příjemné. Celý den v parku bylo nádherně, čehož využily i početné skupinky korejských dětí se svými učiteli, kteří nás provázeli celý den. Po půl hodině marného předbíhání jsme se i my zařadili mezi tyrkisové skřítky a poslouchali pokyny "našich" vedoucích. Každé druhé dítě nám pak říkalo věty typu "Hi", "How are you" a "Nice to meet you", jeden klučina dokonce přišel s odvážným "I want you".
Vyšplhali jsme taky na nejvyšší horu v parku, poslední fázi už jen za pomoci provazu... a na vrcholku hory byl stánek se suvenýry. Holt typická Korea. No a jelikož nám ze Sokchu nejelo nic na jih, nezbývalo než vyrazit zpátky do Seoulu a zastavit se u starýho Hana na dvě tři soju.
Mimochodem, včera jsme se zastavili v japonském koncentračním táboře. Vojtova hláška, že Japonci jsou takový asijský Němci, získala zcela nový rozměr.
Za pár hodin naše mise končí a spousta lidí si asi oddychne. Martin bude mít konečně čas na svou práci, Marie se konečně vyspí, starej Han nebude muset objednávat trojnásobné množství soju a náš vrátný, kterého pokaždé, když kolem něj projdeme, zdravíme větou "Nevstávej, klidně seď.", ten si oddychne taky.
Už jsme si zvykli na to, že taxíkem jezdíme dvakrát levněji sami než s našimi průvodci, ale sehnat pokoj za patnáct tisíc přímo u nádraží, který normálně stojí kolem pětadvaceti, bylo moc příjemné. Celý den v parku bylo nádherně, čehož využily i početné skupinky korejských dětí se svými učiteli, kteří nás provázeli celý den. Po půl hodině marného předbíhání jsme se i my zařadili mezi tyrkisové skřítky a poslouchali pokyny "našich" vedoucích. Každé druhé dítě nám pak říkalo věty typu "Hi", "How are you" a "Nice to meet you", jeden klučina dokonce přišel s odvážným "I want you".
Vyšplhali jsme taky na nejvyšší horu v parku, poslední fázi už jen za pomoci provazu... a na vrcholku hory byl stánek se suvenýry. Holt typická Korea. No a jelikož nám ze Sokchu nejelo nic na jih, nezbývalo než vyrazit zpátky do Seoulu a zastavit se u starýho Hana na dvě tři soju.
Mimochodem, včera jsme se zastavili v japonském koncentračním táboře. Vojtova hláška, že Japonci jsou takový asijský Němci, získala zcela nový rozměr.
Za pár hodin naše mise končí a spousta lidí si asi oddychne. Martin bude mít konečně čas na svou práci, Marie se konečně vyspí, starej Han nebude muset objednávat trojnásobné množství soju a náš vrátný, kterého pokaždé, když kolem něj projdeme, zdravíme větou "Nevstávej, klidně seď.", ten si oddychne taky.
"Nevinný kvítek a strejda z Německa"
"U starýha Hana na dvě tři soju..."
"Korean pride"
"To snad ani comment nepotřebuje"
neděle, 13. dubna 2008
No do kimči
To zase byla noc. Rozespale mžourám na monitor a modlím se, aby to mlíko, který piju, někdy v minulosti vidělo krávu. Po týdnu tady bych klidně věřil, že je z ryby. Včerejší grilovačka na ambasádě se povedla až neuvěřiteně, kila krevet, litry vodky, hektolitry soju. Debaty o kulturních rozdílech, o nohách korejských žen a mentalitě těch českých. "Japonci, to jsou takový asijský Němci," říká s vážnou tváří Vojta a nezbývá, než mu dát zapravdu.
Každý den tady člověka něco překvapí. Předevčírem to byl řízek s rýží a demonstrace o dvaceti účastnících a asi třech stovkách fízlů. Rozhodl jsem se navázat na polskou tradici a i tady zajít do kostela. Vzhledem k naprosté přetechnizovanosti zdejší civilizace jsme si dělali srandu, jak to tam bude vypadat. Realita nám ovšem sebrala vítr z plachet definitivně. Osmimetrový neonový kříž, doplněný po obou stranách dvěma plazmama s přibližně čtyřmetrovou uhlopříčkou, na které se průběžně střídaly záběry z probíhající mše, doplněné karaoke textem, aby ovečky mohly zpívat se sborem, jsem ani v tak ortodoxní zemi, jakou je Polsko, vážně neviděl. Skutečnost, že na každém sedadle byla sluchátka a mše běžela paralelně v osmi jazycích mi přišla už tak nějak samozřejmá.
Kapitola sama o sobě je místní architektura, která je fakt neskutečná, ale dost se na ní podepisuje cekový nedostatek místa. Kde jinde na světě se člověk setká s barákem, jehož první dvě patra patří místnímu supermarketu, ve třetím je škola teakwo-da a ve čtvrtém je kostel. Bláznivá země, ale kouzelným způsobem.
Každý den tady člověka něco překvapí. Předevčírem to byl řízek s rýží a demonstrace o dvaceti účastnících a asi třech stovkách fízlů. Rozhodl jsem se navázat na polskou tradici a i tady zajít do kostela. Vzhledem k naprosté přetechnizovanosti zdejší civilizace jsme si dělali srandu, jak to tam bude vypadat. Realita nám ovšem sebrala vítr z plachet definitivně. Osmimetrový neonový kříž, doplněný po obou stranách dvěma plazmama s přibližně čtyřmetrovou uhlopříčkou, na které se průběžně střídaly záběry z probíhající mše, doplněné karaoke textem, aby ovečky mohly zpívat se sborem, jsem ani v tak ortodoxní zemi, jakou je Polsko, vážně neviděl. Skutečnost, že na každém sedadle byla sluchátka a mše běžela paralelně v osmi jazycích mi přišla už tak nějak samozřejmá.
Kapitola sama o sobě je místní architektura, která je fakt neskutečná, ale dost se na ní podepisuje cekový nedostatek místa. Kde jinde na světě se člověk setká s barákem, jehož první dvě patra patří místnímu supermarketu, ve třetím je škola teakwo-da a ve čtvrtém je kostel. Bláznivá země, ale kouzelným způsobem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
